na Blog.cz

Lothoriel - nádherný zlatý les. No na podzim tak vypadal náš lesík.

Geralt uskočil před novým, tentokrát oranžovým plamenným kopím, jež po něm čarodějka vrhla. Byla znatelně zesláblá; ohnivá kopí byla slabá a pomalá, stačil se jim vyhýbat bez potíží.
"Yennefer!" zvolal. "Uklidni se! Poslouchej konečně, co ti chci říct. Nedokážeš…"

"Co se tam děje?" Marigold, zvedaje se na zídce, natahoval krk a snažil se proniknout zrakem skrz hustý liják. "Řekněte mi, co se tam, do prdele, děje!"
"Perou se!" křikl jeden ze zvědavých uličníků, kteří se odvážili až pod rozbitá okna krčmy. Vzápětí uskočil jako opařený a celá banda se dala na útěk, až bláto pleskalo pod bosýma nohama.

Východ z portálu, řvoucí a vířivý jako uragán, jej vyplivl ven a mrštil jím o podlahu. Zaklínač dopadl tvrdě, křečovitě otevřenými ústy lapaje po vzduchu.
Podlaha se chvěla. Zprvu se domníval, že to on sám se třese po cestě peklem hroutícího se portálu, ale ihned poznal svůj omyl. To praskal, otřásal se a vibroval celý dům.
Rozhlédl se kolem. Nenalézal se v pokoji, kde Yennefer spatřil naposledy, ale ve velké nálevně Errdilovy krčmy.

"Co s vámi mám dělat?"
Ztemnělou oblohu za oknem radnice proťal oslepující blesk. Po chvíli se ozvalo táhlé zadunění hromu. Liják sílil, bouřkový mrak se otevřel rovnou nad Rinde.
Geralt s Chireadanem seděli na lavici pod velkým gobelínem, znázorňujícím ctihodného proroka Lebedu, jak pase ovce. Oba mlčeli s kajícně sklopenými hlavami. Purkmistr Neville přecházel síní, rozhněvané prskal a funěl.
"Všiví, zasraní čarodějníci!" zahulákal a zastavil se. "Proč zrovna Rinde, proč moje město? Je málo jiných mést na světě, či co?"

Tma. Vůně…
Vůně? Ne, zápach. Smrad moče, shnilé slámy a mokrých hadrů. Kouř čadící pochodně zasunuté v železném držadle ve zdi z hrbolatých kamenných kvádrů. Pochodní vrhaný stín na slámou pokryté zemi.
Stín mříže.
Zaklínač zaklel.
"Konečně…" Cítil, jak ho někdo zvedá a opírá zády o vlhkou zeď. "Už jsem se o tebe začínal bát, když jsi tak dlouho nemohl přijít k sobě."

"Je tam už hodinu." Chireadan obrátil přesýpací hodiny a znovu je postavil na stůl. "Začínám mít určité obavy. Je na tom Marigoldův krk opravdu tak špatně? Nemyslíš, že je třeba podívat se za nimi nahoru?"
"Dala dost jasně najevo, že si to nepřeje." Geralt s příšerným šklebem dopil pohárek bylinného nápoje. Vážil si usedlých elfů a měl je rád pro jejich rozvážnost, toleranci i svérázný smysl pro humor. Nicméně, jejich zvyklosti ohledně jídla a pití nechápal a nesdílel. "Nechci jí překážet, Chireadane. Magie vyžaduje čas. Ať to trvá třeba celý den, jenom ať se Marigold uzdraví."

Vešla do lázně ve chvíli, kdy seděl na nízké stoličce a poléval se vodou ze džberu. Zakašlal a stydlivě se k ní otočil zády.
"Nenech se rušit," oslovila ho, házejíc na věšák náruč oblečení. "Při pohledu na nahého chlapa neomdlévám. Moje přítelkyně Triss Ranuncul tvrdí, že když viděla jednoho, viděla všechny."
Vstal s ručníkem ovázaným kolem beder. "Pěkná jizva," usmála se Yennefer při pohledu na jeho hrud. "Co to bylo? Spadls na pile pod katr?"

"Pán spí," opakoval fortnýř, shlížeje na Geralta svrchu.
Byl o hlavu vyšší než zaklínač a téměř dvojnásobně širší v ramenou. "Seš hluchej, vandráku? Neslyšels, co jsem říkal?"
"Jen ať klidně spí dál," pravil zaklínač. "Nepřišel jsem za ním. Jdu se svou věcí za paní, která tady přebývá."
"Se svou věcí," pokoušel se hromotluk být vtipný, "si zajdi do bordelu, pobudo. Tam přebývají paní, které si s tou tvou věcí budou vědět rady. Táhni!"
Geralt odvázal od pasu měšec a zvedl ho za kožené řemínky.
"Mě nepodplatíš," oznámil fortnýř pohrdavě.
"To ani nemám v úmyslu."

"U všech bohů," couvl strážný a spustil lampu. "Co se mu stalo?"
"Pusť nás, dobrý muži," požádal tiše Geralt, podpíraje v sedle zhrouceného Marigolda. "Spěcháme. Vidíš přece."
"Vidím," polkl zbrojnoš slinu, prohlížeje si básníkovu sinalou tvář a sedlou, zčernalou krev na jeho bradě. "Raněný? Vypadá to dost ošklivě, pane." "Spěcháme," opakoval Geralt. "Jsme na cestě od svítání. Pusťte nás, prosím."
"Nemůžeme," ozval se druhý strážný. "Brána je otevřená od východu slunce do západu. V noci nesmí projít nikdo. Do města ani ven. Je to rozkaz. Nikdo, ledaže by měl glejt od purkmistra nebo dokonce od krále. Anebo, kdyby to byl erbovní šlechtic."

Sumec vystrkoval nad hladinu vousatou hlavu, mocně sebou házel, blýskal bílým břichem, cákal a pěnil vodu.
"Pozor, Marigolde!" křikl zaklínač, zapíraje se podrážkami v kluzkém písku. "Drž ho! Mor na tebe!"
"Držím…" hekl básník. "Hrome, to je obluda. Leviatan, a ne ryba. To bude masa, bohové!"
"Povoluj, povoluj, nebo utrhneš udici!"
Sumec zajel ke dnu a prudce se pustil po proudu řeky k zátočině. Šňůra zasyčela, z Marigoldových a Geraltových rukavic se zakouřilo.
"Táhni, Geralte, táhni! Nepovoluj šňůru, jinak se nám zamotá do kořenů na dně!"
"Ale takhle se utrhne!"

Vždy když to nejmíň čekáte, se oběví to, po čem nejvíc toužíte. Například: stratí se vám vidlička a vy ji v tu chvíli začnete hledat. Bohužel bezvýsledně. A pak, až se na to za nějakou dobu zapomene, dojde Kája do kuchyně, sedne si na židli a zavyje bolestí. Proč? Právě si sedl na vidličku, kterou jste jak pitomci hledali na zemi. Něco takového se mi teď stalo.

Tak jsem na vážkách... mám zařadit legolasovy fotky do rubriky pán prstenů, nebo je mám nechat tu v rubrice Elfové? Svým spůsobem by tu být mohly, protože Legolas je Elf (teď neberu v potaz to, že ho hrál Orlando, ale jako postavu z příběhu). No, to je ale teď celkem jedno. Legolas je totiž můj nejoblíbenější hrdina z Pána prstenů (jak knížky, tak filmu). No a včera jsem si říkala že bych sem mohla opět něco přidat. Tak jsem chvíli hledala na googlu fotky a helemese co jsem si nakřečkovala. Není toho sice moc, ale alespoň něo.

Tady se nachází samotná část s majákama.

Poprvé vychází další z Tolkienových příběhů. Húrinovy děti jsou tragickou pověstí o prokletí a zkáze rodu velkého lidského bojovníka z konce prvního věku Středozemě.

Po Hobitovi a Pánu prstenů jsou třetím Tolkienovým příběhem z fantastické Středozemě. Autor knihu za svého života pouze rozepsal, pracovat na ní začal dokonce už v pětadvaceti letech. Z Tolkienových poznámek sestavil Húrinovy děti do finální podoby jeho syn Christopher, který je držitelem autorských práv na odkaz slavného spisovatele.

Christopher Tolkien je na otcovu tvorbu známý odborník. Už v roce 1977 sestavil z fragmentů knihu Silmarillion, sám publikoval množství tolkienovské sekundární literatury a zejména map souvisejících s jeho ságami. Práce na Húrinových dětech mu ovšem trvala celých třicet let.

Během prázdninového pobytu u moře v létě roku 1925 postihla Tolkienova syna Michaela nemilá příhoda: během procházky po pláži nešťastnou náhodou přišel o svou oblíbenou hračku, černobílého psíka. Když hračka nebyla ani po usilovném hledání nalezena, Tolkien začal svému synovi pro útěchu vymýšlet pohádkový příběh, jehož hrdina, pes Rover, je nejprve nerudným čarodějem Artaxerxem proměněn v hračku a pak vinou nepozornosti svého majitele rovněž ztracen na pláži.

Quenta Silmarillion (Příběh o Silmarilech) tvoří jádro knihy a její nejrozsáhlejší část. Popisuje dějiny Ardy po příchodu Valar, svou pozornost zaměřuje především na elfy a jejich mnoho staletí trvající boj s Melkorem o klenoty silmarily.

Vypráví o stvoření světa Ilúvatarem, o tom, jak se správy světa ujali Valar, kteří na ni sestoupili z nebe. Vypráví, jak byly stvořeny myslící bytosti, které jej obývaly - elfové, lidé, trpaslíci. Vypráví o tom, jak jeden z Valar, Melkor, zatoužil mít celou zemi pro sebe a obyvatele světa si podrobit. O tom, jak nejzručnější z elfů Fëanor vytvořil zářící klenoty silmarily a jak po nich Melkor zatoužil a ukradl je. O tom, že Fëanor se rozhodl klenoty dobýt zpět a velkou část elfů odvedl do spoustu věků trvající války proti Melkorovi. Vypráví o osudech elfů i lidí v oněch věcích a o tom, že s pomocí Valar a samotného Ilúvatara lidé s elfy nakonec Melkora porazili a vyhnali ze světa.

Ainulindale je vlastně úvodem do světa Tolkienových příběhů. Vypráví o počátcích světa a původu bytostí, které jej obývají.

Na počátku byl Eru či Ilúvatar (jména jsou elfská), který přebýval v Prázdnu, z nějž se vynořil. Z Ilúvatara vycházely myšlenky, jimž dal věčný život. Tak povstali Ainur, Svatí, duchovní bytosti, pro něž vybudoval Ilúvatar Bezčasé síně. Ainur byli obdařeni mocným hlasem, aby před Ilúvaterem zpívali podle námětů, které jim předkládal. Tak povstala Hudba Ainur. Ilúvatar tuto Hudbu vzal a zhmotnil. To byl počátek světa, jenž nesl jméno Eä (Jsoucí), elfy později pojmenovaný Arda. Někteří z Ainur si nový svět zamilovali a rozhodli se, že na něj sestoupí a budou v něm přebývat; ti mocnější z nich byli od té doby známi jako Valar, ti méně mocní jako Maiar. Moc jich všech byla omezena podmínkami světa a všichni na sebe vzali pozemskou podobu. Bylo předpovězeno, že na Konci světa se Valar a Maiar vrátí do Bezčasých síní a s nimi Ilúvatarovy děti, myslící bytosti, stvořené až na Ardě, a pak bude opět znít Hudba, obohacená o osudy světa a bez vady.

Tato poslední část Silmarillionu popisuje události Druhého a Třetího věku ve Středozemi.

Po pádu Melkora se většina elfů vrátila na západ, někteří však zůstali ve Středozemi - usadili se jednak na západním pobřeží, jednak hlouběji ve vnitrozemí. Tam založili několik říší, z nichž největšího rozvoje dosáhl Eregion v sousedství podzemní trpasličí říše Khazad-dûm. Zpočátku byl ve Středozemi mír, ale Sauron po čase znovu povstal. Podařilo se mu na svou stranu získat mnoho lidí, toužil však podrobit si hlavně elfy. Nosil ještě pěknou podobu a chodil mezi elfy pod záminkou, že spolu s nimi chce zvelebovat Středozem. Jeho rady byly nejochotněji přijímány v Eregionu, kde elfové nejvíce toužili po zvětšování svých schopností. Pod vedením Saurona eregionští kováři vyrobili Prsteny moci; Sauron si však bez jejich vědomí vyrobil Jeden prsten, do nějž přesunul značnou část své moci a pomocí něhož mohl vnímat myšlenky nositelů ostatních prstenů a ovládat jejich mysl. Když si však prsten poprvé nasadil, elfové si to uvědomili a své prsteny skryli. Sauron se na ně rozhněval a téměř všechny prsteny jim sebral. Prsteny potom znovu rozdělil - část jich dal trpaslíků, devět lidem. Ti lidé, kteří je nosili, se po čase vůlí Jednoho prstenu propadli do říše stínů a stali se Sauronovými služebníky, Prstenovými přízraky.

Po vzniku Prstenových přízraků Sauronova moc velmi vzrostla a elfové ve větší míře opouštěli Středozem na západ. Jen nemnoho elfských říší dokázalo vzdorovat, mezi jinými nově založená Roklinka, pevnost Půlelfa Elronda, syna Eärendila a Elwing. Vzrůstu Sauronovy moci se však postavili Númenorejci, kteří začali ve Středozemi budovat svá sídla. Sauron proto na čas opustil Středozem, aby Númenorejce porazil lstí, jak se vypráví v Akallabêth. Když byl Númenor zničen, Sauron se jako duch vrátil do Středozemě, zjistil však, že za jeho nepřítomnosti vzrostla moc Gil-galada, krále středozemských elfů. Ve Středozemi navíc přistáli Númenorejci, kteří uprchli ze zkázy své země, vedeni Elendilem, potomkem Elrose, a jeho syny Isildurem a Anárionem, a vytvořili na západě Středozemě dvě království, Arnor na severu a Gondor na jihu. Z Númenoru si dovezli mnoho pokladů, mimo jiné vidoucí kameny, palantíry, a Bílý strom, potomek zářícího stromu Telperionu z Amanu.

Netrvalo dlouho a Sauron seznal, že je vhodný čas a zaútočil na Gondor. Poprvé sice byl odražen, ale bylo jasné, že by všechny postupně přemohl, kdyby mohl bojovat proti každému zvlášť. Proto elfové pod vedením Gil-galada a Númenorejci pod vedením Isildura uzavřeli Poslední spojenectví, shromáždili vojska a společně se utkali se Sauronovými bojovníky na Bitevní pláni před Mordorem. Dosáhli vítězství, vstoupili do Mordoru a obklíčili Barad-dûr. Během sedmi let obléhání zemřel Gil-galad i Elendil, Isildur však nakonec v osobním souboji uťal ze Sauronovy ruky Jeden prsten a Sauron byl poražen a jako duch uprchl do pustin. Touto porážkou Saurona skončil Druhý věk Středozemě a začal věk Třetí.

Na počátku Třetího věku zla ve Středozemi ubylo; neboť Sauronovi služebníci byli rozehnáni, třebaže ne zničeni, mnoho lidí se poddalo Númenorejcům, Barad-dûr byla srovnána se zemí a Mordor obehnán strážemi. Lidé a elfové se však sobě odcizili. Jeden prsten zmizel a nikdo o něm nevěděl. Elrond sice bezprostředně po porážce Saurona radil prsten vrhnout do ohnivé hory Orodruiny, v níž jej Sauron vykoval, ale Isildur tehdy odmítl. Zamýšlel si jej ponechat, byl však cestou na sever přepaden skřety a Jeden prsten se ztratil v řece Anduině. Během následujících let severní království Arnor velmi zesláblo, jeho obyvatel ubývalo, jejich země upadly pod moc nepřátel a z nich se stali tuláci po krajině, jejichž původ upadl do zapomnění. Říše Gondor na jihu naopak vzkvétala a jistou dobu měla respekt ve velké části Středozemě. I Gondorských však ubylo a jejich stráže okolo Mordoru polevily v pozornosti. Tak se stalo, že se do té země vrátily Prstenové přízraky, aby připravily příchod svého pána. Tehdejší gondorský král se proti nim osobně vydal, byl však zajat, odvlečen a víckrát se neobjevil. Protože nezanechal potomky, ujali se vlády nad Gondorem správci. V té době přišli ze severu Rohirové, válečníci, kteří se usadili v zemi severně od Gondoru a stali se jeho spojenci. Elfové ve Třetím věku stále odcházeli na západ za moře a těch nemnoho, kteří zbývali, obývalo nemnohá místa, z nichž vynikala Elrondova pevnost Roklinka, říše Celeborna a Galadriel Lóthlórien na řece Anduině a Šedé přístavy na západním pobřeží.

Závěr Třetího věku se přiblížil, když ve Velkém zeleném hvozdu na východě znovu povstal Sauron, třebaže nikdo zpočátku nevěděl, že je to on. Les nabyl zlé pověsti a dostal jméno Temný hvozd. Právě tehdy se ve Středozemi objevili čarodějové. Byli to duchové z Maiar, které vyslali Valar, aby pomohli elfům a lidem ve Středozemi vzdorovat Sauronovi. Přišlo jich pět, nejmocnější mezi nimi se stali dva, kteří od lidí obdrželi jména Gandalf a Saruman. Právě Gandalf zjistil, že zlo v Temném hvozdu je znovu povstávající Sauron. Radil, aby se proti němu zasáhlo, dokud ještě není příliš mocný a nemá zpět prsten, ale Saruman byl proti, neboť po prstenu zatoužil sám. Zjistil místo Isildurovy smrti a pokoušel se v těch končinách prsten nalézt. Totéž však zjistil i Sauron a protože se Saruman nechtěl nechat předběhnout, souhlasil s útokem na Temný hvozd ležící poblíž. Sauron však uprchl do Mordoru, kde obnovil Barad-dûr.

Jeden prsten nalezl, aniž by o tom někdo věděl, jeden z obyvatel okolí řeky, Glum, a odnesl jej do podzemí hor. Od něj jej získal hobit Bilbo na trpasličí výpravě na východ. První se o znovuobjevení prstenu dozvěděl Gandalf, zvěst se však dostala i k Sauronovi a tak započala válka, v níž byl nakonec Jeden prsten zničen a Sauron navždy poražen, jak se vypráví v Pánu prstenů. V Gondoru bylo obnoveno království a pod jeho moc byla zahrnuta celá západní část Středozemě. Třetí věk skončil, poslední elfové, kteří přišli pod vedením Fëanora do Středozemě se vrátili zpět na Západ do zemí neumírajících a ve Středozemi začal Čtvrtý věk, panování lidí.